Dobrý den. Mám problém s tím, že už od puberty znám svou sexuální orientaci, teď je mi dvacet.. Líbí se mi malé holčičky a celkově si víc rozumím s dětmi. Vím, že nejsem nebezpečný, znám se dobře a můj velký sen je věnovat se dětem v rámci práce. Sem strašně citově založený typ člověka a už dlouho mě užírá intenzivní pocit, že jestli prožiju život bez děcek, tak umřu nenaplněný a absolutně zbytečně. Problém je, že sem si prošel nějakou špatnou životní situací a zvykl sem si zahánět to alkoholem, celkově sem teď po problematickém rozchodu a mám už absolutně zničenou psychiku. Vím, že se v takovém stavu dětem věnovat nemůžu - ne kvůli tomu, že bych udělal nějakou blbost, ale mám strašné úzkosti se na děti jenom podívat, protože sem paranoidní že to na mě někdo pozná a asi bych se v pozici třeba táborového vedoucího složil. Vůbec nevím, jak se dát do kupy, ani kde začít. Chápu, že se pedofilům nedoporučuje pracovat s dětmi, ale já bych si strašně přál, abych mohl... Nějaké zkušenosti s tím už mám z dob, kdy sem neměl takovou vnitřní krizi a vždycky to byly nejlepší okamžiky v mém životě. Sem z toho frustrovaný, je strašný pocit uhýbat pohledem a nemoct ani opětovat úsměv. Jednu dobu sem měl takový strach z toho, že to o mě každý ví, že sem se klepal vůbec vyjít ven z domu. Nevíte, jak to začít řešit? Nevím, kde začít. Strašně se stydím, ale s dospělými lidmi se cítím strašně špatně, protože si s nimi nerozumím a čekám už od nich jenom to nejhorší. Děkuji. Zatím je jediná moje sublimace sledování dětských filmů, nebo tak... Ale po jejich dokoukání sem zralý maximálně umřít, protože se za sebe hrozně stydím a zároveň se mi strašně stýská... Být pedofil je asi nejromantičtější prokletí, který si umím představit.